Můj příběh – kapitola 1

Jsem naprosto normální holka, dnes už dospělá žena. Tedy, normální.. jsem normálně jiná. Od dětství. Miluji samotu. Ne osamělost, ale takovou tu niternou samotu, kdy jsem sama jen se sebou. Jsem se sebou ráda. Neutíkám od sebe, naopak… zbožňuji ty chvíle, kdy jdu do svého nitra a nacházím úžasné odpovědi. Ne vždy je ovšem potřeba odpověď nalézt a mnohem podstatnější je jen tak být. Lidé, kteří nesnesou být sami a utíkají kamkoli, kde jsou od svých temných stránek co nejdál, teď nejspíš přestanou číst a odejdou z blogu. Jen, chvilku zkuste ještě vydržet a čtěte alespoň kousek.. tohle není o typu povahy člověka. Je to o nastavení našeho vědomí a chuti posouvat se dál a nebát se jít „sám do sebe“.

        Vždy jsem milovala příběhy, pohádky, víly, princezny, skřítky.. zkrátka svět fantazie. Až postupem času, tedy mnoha let mého vývoje, jsem znovu pochopila, že tohle všechno není žádná fantazie, ale skutečnost. To, co nám, dětem, rodiče, veškeré instituce, prostě systém uzavřeli, tak já potom složitě znovu otevírala a nacházela. Novorozené miminko se narodí jako nepopsaný list. Má nádhernou, čistou růžovou auru, vidí bytosti světla, energie, aury lidí atd. Jeho duše si pamatuje všechno. Takže novorozené miminko, které má otevřenou fontanelu, což je korunní sedmá čakra, nekouká jen tak za vás, ale na skutečnost, na realitu, na bytosti za námi… Je propojené s kosmem a ví mnohem více, než, od sebe odpojení dospělí. Do sedmi let děti vědí a vidí vše. A my, dospělí, jim to všechno „krásně“ postupně zavřeme: ,,Prosím tě nevymýšlej si, to je jen tvá fantazie.“ ,,Ty jsi ale snílek.“ ,,Dám ti práci, ať nemyslíš na hlouposti.“ atd. Po tom všem, kdy naše děti zdrtíme systémem a tím, aby věnovaly pozornost všemu jinému, hlavně ne sami sobě a svému nitru, se děti odpojí od svého přirozeného nacítění a žijí život dle systému, jeho příkazů a požadavků. Co víc, spousta z nás hlavně nežije, ale jen přežívá. Po studiích, při kterých nás mnohdy učí, v mnoha případech zcenzurovanou historii nebo další naprosté zbytečnosti, které v životě nebudeme potřebovat, chodíme, v našich nejtvořivějších letech do práce, abychom měli na zaplacení všeho, co k „právu“ žít tady na planetě zemi nutně musíme plnit. Tohle téma je neustále velmi „tenký led“.

        Moje dětství bylo moc hezké. Rodiče mě a mého, o šest let staršího bratra mají rádi a vždy se snažili, abychom měli všechno. Moje maminka měla těžké dětství. Byla nejstarší ze čtyř sourozenců a od osmi let byla v podstatě jejich druhá máma, protože měli statek, zvířata a její maminka, moje babička, pracovala na poli, starala se, kromě domácnosti, rodiny, také o zvířata atd. (Naši prarodiče zažili druhou světovou válku. Pro mnohé, dnes již nepředstavitelné, trauma. Ovšem z pohledu duše – tuto dobu zažila spousta z nás a toto trauma máme uloženo hluboko v DNA. Pokud jsme ovšem vše již nepročistili.) A právě kvůli nelehkým životům, který naši rodiče měli, bylo v mém dětství „něco“, co mi chybělo. Cítila jsem se sama. Scházel mi pocit lásky, objetí. Až později jsem pochopila, že toto vše je můj úkol; naučit se mít bezpodmínečně ráda.

        Jako každá malá holka jsem si hrála na princezny, víly, kuchařky, učitelky, maminky, knihovnice atd. A jak všichni víme, děti mají úžasnou představivost, vidí „neviditelné“. Ale to, že něco nevidíme neznamená, že to neexistuje. Naopak. V pohádkách, příbězích a scifi filmech je spousta pravdy, mnohdy před námi utajené, záměrně skryté. Také naše propojenost s vesmírem, galaktickou rodinou, je fascinující a tak přirozená a obohacující.

       Narodila jsem se v roce 1980, takže jakékoli informace o seberozvoji, v 80 a 90 letech, byly celkem špatně dostupné a celkově těchto informací, které by pomohly osvětlit spoustu věcí, bylo poskrovnu. Rozhodně nebyly takové možnosti, propojit se s podobně “ jinými“ dětmi a posléze s dospívajícími bytostmi, tak jsem se v tom svém divném nastavení plácala spoustu let víceméně úplně sama. Tenkrát nebyly počítače, chytré telefony, facebooky, instagramy a další sociální sítě, na kterých se dnes lidé běžně propojují a vše sdílejí. Instituce jako např. škola, formuje nás všechny ku obrazu svému, takže něco jako důvěřuj sám sobě, své intuici, odpověď máš uvnitř sebe, neexistovalo. Vše bylo právě naopak a hlavně buď zticha, neříkej svůj názor, nevybočuj, buď nenápadná / ý. Naši rodiče v tomto nastavení byli vychováni a je nasnadě, že tak vychovali i nás. S tou nejlepší vůlí. Nesoudím je, ani nikoho jiného. Naši rodiče dělali to nejlepší, co uměli, mohli, co bylo v jejich silách a možnostech. Dnes vnímám, za své rodiče a vše, co pro mne dělali a dělají, jeden z nejintenzivnějších pocitů – nesmírnou – vesmírnou vděčnost.

      Mám tři děti, ke kterým přistupuji po celou dobu, co ke mně tyto krásné duše přišly, tak trochu jinak. Beru je jako sobě rovné. Nikoli jako ještě malé, hloupé děti, které je potřeba „vychovávat“. Všechny děti jsou obrovské, mnohdy velmi zkušené duše, jen v malých tělech. Mnohdy jsou, co se týká vývoje duší, opravdu mnohem dál, než my, dospělí. Jsou to naši učitelé a do svých 15 let nám zrcadlí nás samotné. Je to ohromná příležitost k vlastnímu sebezhodnocení a můžeme si z toho, co nám děti zrcadlí, vzít to nejlepší. A pokud rodič upozadí své ego, což není nic jiného než jejich vlastní strach, tak může v chování „našeho“ dítěte k nám nalézt neskutečné možnosti k pochopení a hloubku toho, co nám tato duše předává. Bohužel ne každý rodič je vědomý. Mnohdy právě autoritativní rodičovské ego a vlastní zranění z dětství brání jak rodičům, tak samozřejmě i dětem ve vzájemném propojení a možnosti zlepšení vztahů a také třeba ke zrušení rodových traumat, bloků a vzorců, tím pádem by mohlo dojít k pročištění celého rodu a naše děti a jejich děti atd., už by nemusely procházet drsnými zkušenostmi. Naštěstí poslední roky a zejména vysoké energie přejí těmto návratům zpět ke své podstatě. Do 15 let můžeme naše děti také my sami energetický pročistit, později už musí samy.

        Od malička jsem hypersenzitivní dítě. Naciťuji energie druhých lidí a vnímám jejich momentální rozpoložení. Vše toto prožívám přes celé mé tělo. Ale jako dítě jsem to nevnímala jako něco zajímavého, jiného v tomto 3D světě, bylo to pro mne naprosto přirozené. Myslela jsem, že to tak má každý. Až postupem let a samostudia jsem pochopila, že je to překrásný a zároveň náročný dar, úkol, poslání. Protože pokud člověk nemá informace a neumí s tímto pracovat, velmi snadno se může dostat do problémů sám se sebou. Ani mne to neminulo. Ale k tomu se ještě vrátím. Milovala jsem svět fantazie a opravdu v něj věřila jako každé dítě. Dlouhá léta jsem si představovala, že mám mladšího bratra a všude jsem s ním chodila. Když jsem se učila jezdit na kole, stále mne zastrašoval a bránil mi v cestě jeden kluk ze sídliště. Jednou už jsem nemohla vydržet, otevřela ruku a zeptala se ho: ,, Chceš Céčka?“ (malé plastové sběratelské korálky) a od té doby jsem měla klid. Šla jsem na jeho zlost svou upřímnou dětskou laskavostí, překonala jsem svůj strach. V páté třídě jsem byla šikanována od spolužačky, protože ji iritovala moje jinakost. A tak jsem se postupně propadala do nenápadnosti a šedivosti. Chodila jsem sice do hudební školy, vystupovala jsem hudební konzervatoř, ale nikdy mne to nějak obzvlášť nebavilo. V deseti letech jsem „dostala ekzém“, svědilo mne celé tělo, ve dne, v noci.. bylo to k zešílení. Tenkrát jsem už měla všechno jemnohmotné vnímání zavřené, takže jsem nevěděla, proč se mi to děje. Následoval kolotoč doktorů, mastiček, vyšetření, výsledek; prostě atopická dermatitida. Až mnohem později jsem se začala zajímat o příčinu a pochopila jsem. A o tom zase někdy jindy.