Co to je.. Epigenetika ?

Část 1.
        Epigenetika – dnes trošku teorie o tomto, pro mne velmi zajímavém, vědním oboru. Tento obor je poměrně mladý, vznikl přibližně před 20 lety. Naprosto jednoduše řečeno – epigenetika je o tom, jak se k sobě chovám – ke svému tělu, jaká je moje psychohygiena, jak interaguji s okolím, moje životospráva, jak řeším životní situace atd. Na těchto všech a dalších faktorech záleží, které geny tzv. zapnu a které zůstanou vypnuty. Tedy zásadní je, že genetika a DNA neurčuje to, jestli bude mít člověk nějakou dědičnou nemoc nebo nikoli. A přiznejme si, spousta z nás se mnohdy na dědičnost pouze vymlouvá a nic se svým stavem nedělá. Jsou dokonce lidé, kteří si svou nemoc, v 99 % naprosto nevědomě, dokonce hýčkají, jelikož tímto na sebe upozorňují. Zde bychom se dostali až do rodových traumat, o nichž je také epigenetika. Ano, je to jednodušší cesta, ale chceme to tak? Mít nekvalitní život, plný bolesti, omezení a utrpení a s děláním ze sebe oběti, která nemá moc nad svým stavem a má jen tu ne / moc? Nebo vezmeme své zdraví do své “režie“ a něco s tím uděláme? Ano, i o tomto je epigenetika.
        Tento pojem vychází z řeckého ἐtti (epi) – „nad, mimo, kolem“. Tedy – epigenetika je dokonce i nad genetikou. Studuje změny v genové expresi, které nejsou způsobeny změnou nukleotidové sekvence DNA. Epigenetické jevy mohou být děděny z buňky na buňku a z generace na generaci – tzn. že vše je propojeno. I to, jak se choval, žil, co prožil, jak jednal, stravoval se atd. můj dědeček atp.
        Genom, včetně epigenetických změn, se označuje jako epigenom. V našem těle je cca 200 různých druhů buněk, přičemž různé druhy buňky využívají různé geny. Ano, takto je to “jednoduché“. Naše geny tvoří jen malou část toho, co nás ve skutečnosti ovlivňuje. Velmi tedy podstatné a zároveň pro spoustu z nás vskutku překvapující je, že pouze 5 % jsou geny a 95 % je vše ostatní – tedy to, jak žijeme, stravujeme se, náš mindset, jak se k sobě a ostatním chováme atd. Samotná přítomnost genu v naší DNA totiž ještě nic neznamená, důležitá je i míra jeho aktivity. Pokud je totiž gen „vypnutý“, je to podobné, jako by v buňce vůbec nebyl!
        Souhrnem dnes tedy na závěr: k vypínání a zapínání genů dochází pomocí biochemických reakcí, jejichž průběh můžeme ovlivňovat my sami, a to tedy především prostřednictvím svého životního stylu.  Epigenetika je opravdu téměř všemocný nástroj k sebeuzdravení, tedy ke spuštění samoozdravného procesu našeho těla, které má svou moudrost. Větší než my, naše mysl, náš konstrukt atd. Samoléčení můžeme velmi podpořit třeba i přerušovanými nebo dlouhodobými půsty, které nejsou žádnou novinkou. Jsou zde od pradávna. Ale o tom třeba někdy příště.